Plzeňské báje a pověsti: O založení města
Věděli jste, že Plzeň letos slaví půlkulaté 725. narozeniny? Pokud vám jde dobře matematika, určitě jste si už spočítali, že byla založena v roce 1295. To už je tedy pěkně dávno. Chtěli byste vědět, jak to tenkrát bylo? Pojďte si s námi poslechnout další z plzeňských pověstí, které během léta naši průvodci vypráví na tematických prohlídkách historického centra. Můžete si ji přečíst nebo si poslechnout náš podcast na FB Visit Plzeň.
Bývaly časy, kdy v místech dnešního náměstí rostly vysoké borovice a mohutné duby a široko daleko nestál ani jeden domek. Lidé tenkrát bydleli ve Staré Plzni, které se dnes říká Starý Plzenec. Král Václav II. se ale rozhodl postavit blízko u hranic město nové, které by Čechům všichni záviděli. Úkolem vybrat vhodné místo pověřil zkušeného rádce Jindřicha.
Jindřich z nové práce příliš nadšený nebyl. Žil si v klidu a pohodě v Praze a teď se měl plahočit někam do západních lesů, vyměřovat ulice a malovat plány. Moc se mu nechtělo, ale nemohl krále odmítnout, to se prostě nedělá. A tak vyrazil proti proudu řeky Berounky hledat to nejlepší místo pro nové město. Jenže to chudák netušil, co na cestě potká.
Když došel do míst, kde se Berounka na dnešní Doubravce u kostela sv. Jiří slévá s Úslavou, musel se přebrodit. Potřeboval prozkoumat oba břehy a mostů tenkrát na řece moc nebylo. Celý mokrý pak došel na místo soutoku Mže a Radbuzy, kde dnes stojí stadion fotbalové Viktorky, měl už toho plahočení plné zuby. Sotva trochu oschnul, už aby zase lezl do vody. „Naposledy! Už nechci vodu ani vidět, vždyť jsem jako vodník,“ láteřil.
Na druhém břehu si rozložil oblečení a čekal, až znovu uschne. Pak šel dál podél Radbuzy a dorazil k jejímu soutoku s Úhlavou. „Zase další řeka. Brodit se nebudu, už toho mám dost, “ řekl si a vydal se zpátky. V botách mu čvachtalo jako v rybníku. Sluníčko zašlo za mraky a byla mu zima. A tak bylo rozhodnuto, město bude stát tady.
Našel trochu rovné místo a zapíchl tam kůl v královských barvách – tady bude stát nové královské město! A basta! Vody je tady víc než dost. „Aspoň si jeho příští obyvatelé pořádně užijí s komáry,“ myslel si poťouchle Jindřich a začal malovat plány příštího města. Pořád byl pěkně naštvaný.
„A bude tady pořádně velké náměstí! Já jim dám! Jen ať musejí pořádně kácet a trhat pařezy! S malým náměstíčkem by byli brzy hotovi. Já jim namaluju náměstí, jaké nemají ani v Praze. Když už jsem se tolik naplahočil a tolikrát se zmáčel, tak ať to za to stojí,“ smál se Jindřich pod vousy a maloval a maloval.
Plány pak ukázal svému králi a ten spokojeně prohlásil: „Dobře, postavíme město právě tady. A dáme mu jméno Nová Plzeň! A řeky? Ty aspoň Plzni poskytnou ochranu!“ Jak řekl, tak se stalo. Na budoucí náměstí se přihrnuli osadníci a stavebníci se sekerami a pilami. Les začal mizet před očima.
To ovšem těžce nesli původní obyvatelé údolí, tedy skřítci, vodníci, víly, Jíkalky a další lesní potvůrky. Ze začátku se proti stavbě nového města bouřili. Pořád dělali lidem nějakou neplechu. Tupili pily a sekery, schovávali kolíky, v noci vydávali podivné zvuky. Ale ani to budoucí Plzeňany neodradilo. Nakonec všichni uznali, že stavbě domů a hradeb stejně nezabrání. A tak se strašidla rozprchla do okolních lesů, kde žijí dodnes.