Plzeňské báje a pověsti: O věrné chrtici
Vítejte u dalšího dílu plzeňských bájí a pověstí, které během letní sezony vyprávějí na tematických prohlídkách města naši průvodci. Určitě znáte zlaté kašny na náměstí Republiky. Jedna z nich symbolizuje chrtici z městského znaku. Jak se ale do znaku chrtice dostala? Právě o tom je dnešní pověst. Můžete si ji sami přečíst nebo si na poslechnout FB Visit Plzeň náš podcast
Když začali Plzeňané stavět své město, objevil se v něm starý bělovlasý poutník s bílou chrticí. Vyprávěl všem o tom, že prošel celý svět a prohlédl si všechna významná města a jejich stavby. A nabídl měšťanům své služby. Ti je vděčně přijali a poutník se dal do práce.
Radil, kde postavit domy, kde kláštery, našel místa, kudy mají vést hradby. V každém koutě objevil s proutkem podzemní prameny vody a určil, kde se má kopat studna. Byl prostě k neutahání. Za své cenné služby si nikdy nevzal žádnou odměnu, jen kus chleba a džbán vody.
V patách mu vždy věrně kráčel jeho bílý pes. A nebyla to jen tak obyčejná chrtice! Poutník se s ní o všem radil. Když proutkem našel něco zajímavého, tázavě se podíval na svého psa. Ten sklonil čenich k zemi – a když pak dvakrát zaštěkal, bylo jasno – přesně tady je pramen vody!
Díky poutníkovým radám město rostlo velmi rychle. Věděl si se vším rady. Někdy působil jako kouzelník – nikdy se nespletl a vždycky se rozhodl správně. Když bylo město hotové, chodil starý muž pyšně po ulicích a prohlížel si dílo, na kterém se významně podílel. Měšťané mu poděkovali a prosili, aby ve městě zůstal, že mu postaví vlastní dům. Všichni si vážili jeho moudrosti a rozsáhlých znalostí.
Poutník ale jen pokýval hlavou a řekl, že nemůže zůstat na jednom místě. „Možná moje rady budou potřebovat i jinde. Bylo mi zde dobře. Děkuji vám za vše, zítra se vydám na cestu.“ Marně ho měšťané přesvědčovali, ať zůstane, byl neoblomný. Druhý den ráno se naposledy rozhlédl po plzeňském náměstí a s chrticí v patách vyšel ven z města.
Za pár dní uviděli překvapení Plzeňané u brány bílou chrtici. Stála tam sama, bez svého pána. Okamžitě vypravili rychlé jezdce na koních, aby pátrali po osudu poutníka. Ti se vrátili se smutnou zprávou – poutník došel až k Berounu a v jednom nedalekém mlýně požádal o nocleh. Ráno už se ale ze spánku neprobudil. Jeho chrtice mu stále ležela u nohou. Když poutníka pohřbili, zmizela. Sama se vrátila do města, které její pán pomohl stavět jako své poslední dílo.
Plzeňané si chrtici velice hýčkali. Lehávala ve stínu velkého kostela na náměstí a měšťané se starali, aby vždy měla co jíst a pít. Když nastal její čas, pochovali ji nedaleko místního hřbitova. A na památku muže, který jim pomohl se stavbou města, si dali chrtici do znaku.