Plzeňské báje a pověsti: Dům U Zlatého slunce
Po plzeňských pověstech o radnici, katedrále, andělíčkovi a bezhlavém rytíři vám dnes budeme vyprávět příběh, který se prý stal v domě U Zlatého slunce. I tentokrát si můžete pověst přečíst anebo si ji poslechnout ve formě podcastu na facebooku Visit Plzeň. Nezapomeňte nám dát vědět, jak se vám líbila. Další pověsti, báje a příběhy si můžete užít na našich letních tematických prohlídkách historického centra. Jsou oblíbené především dětmi.
Další z plzeňských pověstí nás dnes zavede do domu U Zlatého slunce. Najdete ho na rohu Prešovské a Sedláčkovy ulice. Cestou z náměstí Republiky k Velké synagoze ho nemůžete minout. Poznáte ho podle žlutobílé fasády a zlatého slunce, které září z druhého patra nad vchodovými dveřmi na celou ulici. Dnes v domě sídlí Národní památkový ústav, ale kdysi dávno patřil bohatým měšťanům.
Bohatí lidé mají spoustu krásných a drahých věcí, ale občas trpí tím, že se o své poklady příliš bojí a z krádeží či spiknutí obviňují i ty nejbližší. To se stalo i nebohé služebné Mařence, která v domě věrně sloužila řadu let. Paní domu U Zlatého slunce měla velice ráda a udělala by pro ni první poslední. Když byla madam nemocná, běžela v noci přes půl města pro doktora. Když paní bylo smutno, dělala jí společnost. O všechno v domě se svědomitě starala. Těžko byste si na takovou služebnou mohli stěžovat.
Jednoho dne ráno byla u snídaně madam celá zamračená. „ Stalo se něco, paní?“ zeptala se Mařenka. Madam jí ani neodpověděla, zatvářila se ještě hůř a pomyslela si „ To mi snad povíš ty, děvenko.“ Mařenka se radši dál neptala, ale celý den na to musela myslet. Pořád se snažila přijít na to, co provedla. Ale nic jí nenapadalo. Po pěti dnech naprostého mlčení, kdy ji madam neodpověděla ani na pozdrav, už to Mařenka nevydržela a zeptala se znovu, co se stalo.
„Tak ty nevíš? Ukradla jsi mi ten zlatý prsten s rubínem a ani se nestydíš. Už jsem ti prohledala celý pokoj a nic jsem nenašla. Kam pak si ho schovala? Nebo už si ho snad prodala? To bych do tebe neřekla. Starám se o tebe skoro jako o vlastní. Občas dostaneš i něco na přilepšenou a ty takhle? Velice si mě zklamala. Táhni, odkud jsi přišla, a už se nevracej,“ hrozila paní Mařence a vyhnala jí z domu.
Mařenka celá zoufalá chodila po městě a nevěděla, co dělat. Neměla kam jít. Paní ji ani nedovolila vzít si své věci. Kolem řeky Mže došla až ke Kalikovskému mlýnu a tam plakala a plakala. Nakonec už byla tak zoufalá, že skočila do řeky a utopila se. Paní to sice bylo trochu líto, přeci jen měla Mařenku docela ráda, ale pak si prostě řekla: No co, byla to zlodějka.
Na jaře, když po tuhé zimě kominík čistil komíny v okolních domech, našel na střeše stračí hnízdo a v něm zlatý prstýnek. V Plzni se ani tenkrát nic neutajilo, všichni příběh nebohé Mařenky dobře znali. A tak kominík hned běžel do domu U Zlatého slunce a paní prstýnek vrátil. Z prstýnku měla velkou radost, ale samozřejmě se v ní hnulo svědomí. Začala se trápit kvůli Mařence. Přestala jíst, špatně spala, často plakala. V domě pořád slyšela divné zvuky. Nakonec se rodina rozhodla přestěhovat pryč, říká se, že do Klatov. Ale ani to paní nepomohlo. Za nedlouho zemřela. Říká se, že se utrápila.