Plzeňské báje a pověsti: Čert na radnici
Pro zkrácení dlouhé chvíle jsme pro vás připravili jednu z plzeňských bájí, které během léta naši průvodci vypráví během tematických prohlídek. Můžete si ji sami přečíst nebo si na poslechnout FB Visit Plzeň naší amatérskou nahrávku… Nezapomeňte nám napsat na facebook , jak se vám líbila a určitě budeme i rádi za jakýkoliv obrázek! Na autora té nejhezčí čeká dětské triko s andělíčkem.
Plzeňská radnice je poměrně velká budova a vzhledem k tomu, že je několik století stará, si asi snadno dokážete představit, že by tam možná mohlo i strašit. Podobně jako je tomu dneska, i v minulosti radnici hlídal strážný. Obzvláště pak v noci, kdyby se snadno mohlo stát, že si městskou pokladnu vyhlédnou nějací výtečníci a pokusí se truhlu s městským pokladem ukrást.
Jednoho dne se začaly dít podivné věci. Byla tenkrát opravdu tmavá noc, žádný měsíc ani hvězdy nesvítily a žádné lampy v ulicích samo sebou ještě nebyly. Bylo to asi kolem půlnoci a na radnici bylo takové ticho, že byste slyšely upadnout i špendlík. V zadní části budovy nebo někde vzadu na dvorku se najednou začaly ozývat podivné zvuky. Ťukání, rámusení, bouchání, škrabání. No dovedete si představit, jak se strážný v tu chvíli vyděsil. A přitom to byl odvážný chlapík, co měl pro strach uděláno.
Samotnému se mu tam samozřejmě nechtělo, tak vyběhl nahoru do nejvyššího patra, kde bydlel správce radnice. Když mu strážný vylíčil, co slyšel, správce s ním sešel dolů, podívat se, co mohlo by to tak asi mohlo být. Chvilku poslouchali za dveřmi, a když zvuky neustávaly, rozhodli se odemknout dveře na dvorek. Jakmile je otevřeli, zkameněli strachem. Naproti nim se objevil chlupatý tvor, s ohnivýma očima a špičatými, zahnutými rohy na hlavě, jako by ho sem poslali přímo z pekla.
Ti dva samozřejmě na nic nečekali a utíkali honem pryč. Byli jistojistě přesvědčeni, že je to čert a ani jeden z nich neměl natolik čisté svědomí, aby se ho nebál. Věřili, že do křížku s tvorem z pekla se mohou pustit jen s farářem od svatého Bartoloměje za zády. A taky neváhali a běželi vzbudit pana faráře. Ani jemu se za čertem úplně nechtělo, a tak nechal poslat ještě pro starostu. Tomu se tehdy říkalo purkmistr.
Než purkmistr vyrazil, ustrojil se do slavnostní uniformy a povolal na pomoc dvacet ozbrojených vojáků. Společně pak všichni vyrazili zpátky na radnici. Znovu odemkli dveře, pomalu je otevřeli a všichni s otevřenou pusou zírali na to, že vzadu na dvorku mezi starým haraburdím je opravdu čert. Do tmy mu svítily jenom čertovsky červené oči.
Vojáci na nic nečekali, napřáhli halapartny a začali se k čertovi pomalými nejistými kroky přibližovat. Ten, který šel jako první, se čerta pokusil bodnout, ale nepovedlo se. Čert sebou mlátil hlava nehlava a všichni se raději stáhli kousek dál. Už to vypadlo všelijak, nikdo si nevěděl rady. Najednou aspoň na chvilku z mraků vykoukl měsíc a posvítil na dvorek. Celá parta statečných se náhle dala do smíchu. Vůbec to totiž nebyl čert, ale černý kozel, který se někde utrhl a dostal se až na dvorek radnice, kde na kompostu okusoval zbytky zelí.
Všichni si oddechli a mezi sebou si slíbili, že o tom nikdy nikomu nepoví. Ale to bychom nemohli být v Plzni, kde se nikdy nic neutají. A tak se zanedlouho celé město smálo tomu, jak kozel dokázal vyděsit strážného, správce, faráře, purkmistra a dvacet vojáků v plné zbroji.
